Chudé Borneo bohaté

PRVNÍ DVA DNY

DEN 1.

Nadešel čas univerzitních prázdnin, tož jsme sbalili krosny a bez očekávání a dovolenkových pocitů vyjeli do země nezemě.

Jako už téměř tradičně, ani tento výlet neměl jasný plán. Věděly jsme, že jedeme na Sabah, tedy severní část ostrova Borneo, ležící na území Malajsie a že se tam střetneme s těmi, co letěli o den dříve. Tušili jsme o místech, které chceme navštívit, ale žádný konkrétní rozvrh neexistoval, neb se nám již několikrát oplatilo nechat prostor improvizaci a radám kolemjdoucích.

Jednu, docela důležitou, informaci jsme těsně před odjezdem zjistili, a to že díky komunikačnímu šumu, který vznikl při nákupu, naše nabalené krosny nesplňují rozměry ani váhu dovoleného zavazadla. A tak jsme si zařídili malé dobrodružství hned na začátku, kdy jsme se rozhodli tak trochu ignorovat předpisy, ostrahu, paní u check-inu i naši vlastní poctivost, a na palubu letadla pronesli krapet větší a poněkud těžší tašku. Je třeba šetřit peníze na lepší věci!

Cestou nám docházely od již dorazivší skupinky zprávy o tom jak moc mrtvé město Semporna, kam jsme mířili, je. Ignorace infa probíhala docela úspěšně dokonce ještě pár chvil poté, co jsme dojeli na místo. Definitivně nám ji ale překazil pán za stolem výletní agentury, který na otázky, kde tady koupit plavky či voděodolný obal na foťák, odpověděl smíchem, ukázal na protější obchůdek á la vietnamská tržnice s plastovýma hračkama, a sdělil nám, že tohle je vrchol zdejšího města.

Zařídili jsme si šnorchlovací výlet na další den a vydali se na obhlídku, vstříc Semporně a tomu, co člověk nechce a zároveň touží vidět. Chudoba. Mnoho tváří chudoby. Smutná a fascinující zároveň. Poblíž turistickému středisku otrhané děcka ležící na chodníku jeden vedle druhého a vybírající si z hlavy vši. Jakmile uvidí turistu, běží za ním a bez ostychu jej pronásledují, žádají peníze, věší se na něj a téměř berou jídlo z ruky.

O kousek dál tržiště plné neskutečně levných domácích cukrovinek, ryby rozložené na plastových bednách, drogerie v krabicích a spousta místních, kteří z vás nedokážou spustit oči, jako by viděli bělocha poprvé v životě.

Většina slušně zdraví a občas prohodí poznámku o tom, jak moc jste vysocí. Dál jsme bloudili městem a pozorovali mentalitu zdejších, která se měnila s každou další ulicí. Přes chudobu v městské části, která neznala mezí, jsme se dostali do vesnické oblasti, kde děti přibíhaly, aby si s námi popovídaly. S nadšením nás pozorovaly a my zase je. Byly otevřené a zároveň nesmělé. Veselé a spontánní.

Zabloudili jsme až tam, kde jsem to doposud znala jen z televize. Do místa, kde turisti nechodí. Procházeli jsme po dřevěném chatrném přístavním mole obklopeném malinkatými obchůdky skrývající v sobě napůl také domovy domorodců.

Obklopeni zírajícími lidmi, kteří s úctou zdravili, dětmi vozícími přeplněné káry nákladem, lidmi, kteří žijí ze dne na den, a přesto jediný z nich nežádá o peníze. Jen těžko se dá popsat atmosféra, která z toho místa dýchala. Strávili jsme tam velmi dlouhou a cennou chvíli, která mi splnila další ze snů.

DEN 2.

Další den byl předurčen ostrovu snů a potápění v moři čirém více než vzduch v Kuala Lumpur.

Posbírali jsme šnorchly, brýle, ploutve a na loďce vypluli za krásou. Vyhozeni jsme byli kdesi uprostřed oceánu, kde jsme měli hodinku na to, abychom spatřili houfy různobarevných rybiček, hvězdice, korály, želvy a jiná více či méně podivná zvířata. Druhou rundu potápění jsme si dali v blízkosti ostrova Mabul, kde jsme podplouvali dřevěné domečky stojící na vodě a sotva dýchali dojetím z té krásy.

Na ostrově nám pak naplnili pupíky kvalitním jídlem a vydali jsme se nazpět s plánem poslední zastávky. Aby té nádhery ale nebylo moc, vyhodili nás kdesi v ještě větší hlubině oceánu, kde jsme vydrželi přibližně pět minut, než nám došlo, že se nám do vlasů pletou řasy spolu s plastovými sáčky. A tak jsme se usilovně snažili nespolknout jedinou kapku téhle zázračné vody a co nejrychleji se dostat zpátky na loď. Ještě nějakou dobu jsme vyčkávali, než potápěčům na dně dojde vzduch a nastartovali zpět směr Semporna. Cesta byla vcelku dlouhá a mně začalo při pohledu na řidiče naší malé loďky, kterou jsem se po výletu na Perhentian Island rozhodla řídit, cukat v nohách. Po chvíli jsem to už neuseděla a vydala se za ním…

...a tak jsem si splnila další sen!

Poslední večer v Semporně jsme zakončili večeří šéfkuchaře, který párkrát vařil taky Malajskému králi, a hurá na další místo Bornea!