Drama třetího dne
Protože bydlet v hotelu je sice fajn, ale poněkud finančně náročnější, obepsaly jsme během prvních dní všechny možné nabídky ubytování v KL. Výběr nebyl věru veliký, neb byty zde mizí extrémní rychlostí. Na 11 se nám ale podařilo sjednat prohlídku. Naši první. A jedinou.
S bláhovou vidinou čerstvé snídaně jsme navštívily jednu z ulic, kde by nám snad mohli něco nabídnout. Kromě podivných malajských knedlíků za neodpovídající cenu jsme ale nenašly nic (ani jedinou ženu na ulici!), a tak jsme se chytly vidiny nákupu čerstvého ovoce v nejbližším obchůdku.
Už u vstupu mě něco lehce píchlo do moji citlivé nosní sliznice, ale to tady není až tolik nezvyklé a tak jsem směle vkročila. Pokračovala jsem podél regálů směrem do hlubin obchůdku, zatímco se moje plíce plnily hutnějším a hutnějším smrádkem. Věděla jsem, že na konci čeká jistý poklad. Netušila jsem ale, že bude tak senzační.
Čerstvost kravských hlav i vajíček zaručena!
Vzdávám hold Malajsanům za jejich odolnost. Paní se při výběru usmívala, jakoby z týden odstátého masa ve 30 stupních (chlazení nevedli) hodlala uvařit na nedělní oběd čerstvou svíčkovou. A pak bych taky chtěla vzdát hold Míši, která odhodila zábrany a v obchodě si pořídila k snídani 2 banány.
Před odjezdem na lokaci přišlo zklamání v podobě zrušení prohlídky (byt pronajmut, sorry), takže jsme již lehce zoufalé dosedly za notebooky a započaly další hon za bydlením. Na nervozitě nám neubíral ani fakt, že je svátek a většina tak dnes na práci dost možná prdí. Desítky smsek a telefonátů nám ale přineslo další 2 naděje.
První byt je náš! Ještě téhož dne je třeba předat zálohu. Při zdejším vybírání z bankomatu je trochu hloupé, že ve většině nelze vybrat více než 1000 RM (cca 5700 Kč) a někde je to zároveň denní limit. Ke KLCC, kde byl domluvený střet s agentem, jsme došly již řádně unavené. Holky to tedy vzdaly a sedly si na patník, zatímco já jsem se s prázdnou peněženkou vydala hledat bankomat.
O kus dál jsem narazila na tři bankomaty. První byl zavřený, takže jsem zkusila druhý. Už při vchodu jsem se necítila příliš komfortně. Nejdříve bylo potřeba vejít jakousi branou na pozemek a přejít chodníček, ze kterého člověk vstoupil do prosklené malé místnosti s 5 automaty. Celá budova byla dál od hlavní silnice a blízko jen úzké cestě, kde se nepohybovalo moc lidí, takže jsem se cítila dost daleko a sama. Peníze jsem ale potřebovala a tak jsem i přes strach šla do toho. Po zadání PINu přijel k budově skútr, vstoupil týpek a postavil se za mě. Přede mnou automat, co chce vědět částku k vyplivnutí, za mnou divný muž, ve mně dilema. A taky trochu panika. Chvíli jsem se v duchu škrábala na bradě a dřela mozek o strany lebky, nakonec jsem se rozhodla, že bych si peníze ještě pár chvil moc ráda nechala pro sebe a opustila místnost. Myslím, že chlápek si možná vážně přišel jen pro svůj peněžní obnos, ale jeden nikdy neví, zda by se mu nehodily dva. Druhá možnost výběru vypadala obdobně a tak jsem to vzdala a vydala se zpět k patníku. V Kuala Lumpur už jsme párkrát slyšely od místňáků, abychom si dávaly dobrý pozor na své věci, dost se tady asi krade. O tom nás přesvědčila i cesta zpátky domů, kdy se za námi na chodníku zčista jasna objevil skútrista a chmátnul Míši po kabelce. Pro něj naštěstí neúspěšně, ovšem nosit kabelku na vzdálenější straně od cesty se jistě oplatí, o tom žádná!
Zítra se stěhujem!